Když umřel můj táta, byla jsem ráda.Nikdy bych nevěřila, že se mi uleví, styděla jsem se za to. Ale konečně byl klidný, bez bolestí, ten klid si po takovém trápení zasloužil. Vychoval mně a miloval. S maminkou jsme u něho byly, když odcházel. Umyly a připravily na cestu poslední.Nebyl starý, ale nemocný.Byla jsem ráda, že netrápil dlouho.

Před pár lety jsem se, jako vy o babičku, staral o umírající maminku. Váš článek mi vrátil vzpomínky na to období, děkuji vám za něj, i když mi vehnal slzy do očí (nebo právě proto). Každému takovému silnému lidskému příběhu náleží karma, proto ji rozhodně vašemu článku dávám.

Ach to stáří a umírání, jak je to lidské.

Dal jsem karmu, tentokrát je to však výraz uznání za vaši obětavost, že jste nezištně posloužila potřebné. Jistě se vám to někdy nějak vrátí.

Za vaši obětavost, ale i za to, jak hezky a pravdivě jste to popsala. Za první větu (o některých věcech se mluví zbytečně málo) i poslední větu (umírání patří k životu a je to silný zážitek) a všechno mezi tím. Děkuji.

Moje babička zemřela, tak jako ta Vaše, v 93 létech... co já pamatuji, tak snad u všeho říkala, že se toho nedožije... Nedožije se toho, až půjdu na střední, nedožije se mé maturity, odchodu na vojnu, návratu z vojny, pravnoučat... až najednou o tom přestala mluvit a před očima se začala ztrácet... Na rozdíl od té Vaší byla milující osobou, která byla pro všechny své drahé ochotna i dýchat... Hrozně mi chybí a sám před sebou se stydím, jak jsem v době puberty hledal jakýkoliv důvod, abych nemusel každý víkend k ní na návštěvu... Bohužel, lidé mého typu nevidí či snad nechtějí vidět to dobré, příliš brzy jsem to bral jako jakýsi standart, který tu bude snad na věky a o to horší bylo mé procitnutí po její smrti...

Na závěr bych chtěl poděkovat za Váš článek...

Jste upřímná a asi máte úplně pravdu, ale přesto si myslím, že posmrtné povídání o jejích špatných vlastnostech patří spíš do kruhu její nejbližší rodiny. (Možná by se jí to samotné ani nelíbilo). Cizí lidé ji neznali, a ona se už ani nemůže bránit. S tím jejím odchodem ale máte pravdu, také jsem byla jednou při tom, když v klidu "odešel" jeden starý člověk, a od té doby mě již smrt neděsí... Díky za článek

Moc pěkný článeček.

Myslím si, že lidi mají být realisti, upřímní a neidealizovat si osoby živé ani mrtvé, stejně tak je to se vším: s politickými systémy, s zaměstnáními, se sportovními kluby atd.

Možná však Vaše babička měla alespoň jednu dobrou stránku.