Mým drahým přeslazeným

„Hlavně na všem hledej to pozitivní! Neříkej nepříjemné věci (to se na veřejnosti nedělá, fuj, Ukaž všem, jak jsi nekonfliktní)!..."

„... Nebuď tak negativní (rozuměj Neříkej lidem, co nechtějí  slyšet)! Buď vždy laskavá (čili děj se, co děj, Zůstaň milá, klidná, skromná a úslužná)! Usmívej se (ideálně od rána do večera a nejvíc pak tehdy, když se ti chce plakat)!….“

A tak nějak, kam se hnu, kam se podívám. Lítá to, jak kulky kolem Nea. Z pistolí rádobypřešťastných lidiček, kteří jsou vždy připraveni kohokoli zachránit, klidně i proti jeho vůli, pevným objetím a ezomantrováním. Taky znáte tenhle druh? Já asi i proto, že píšu články o zvěrstvech páchaných školským systémem na dětech. Protože se občas vyjadřuju hodně kriticky k dění v našem Matrixu obecně.  A když se mi něco nezdá, tak se zeptám, nebo si dovolím nahlas nesouhlasit. A co víc - a to je na tom asi to nejhorší, nenabízím náhradou plošná pozitivní řešení a neopečovávám zasažené bestsellerem z knihovničky Osobnostní rozvoj Neboj, všechno dobře dopadne a jediné, co pro to musíš udělat ty osobně, je přečíst si tuhle knihu a usmívat se!

Jó, kdo v dnešní době nemá na obličeji připnut permanentní výraz blaženosti, je považován za nemocného. Nebo trochu debila. Taky hajzla. Možná fanatika. Nebo zoufalce a nešťastníka. Rozhodně však chudáka hodného psychoterapie. Baf. Tady mě máte.

Aby nedošlo k mýlce, vypíchla bych především kontrast, že násilný pozitivismus vyžadují ponejvíce lidé vnitřně děsivě smutní (byť s úsměvem natrénovaným v kurzu pozitivního myšlení). Stěžují si na nedostatek lásky a jsou přesvědčeni, že tenhle nedostatek je jen a pouze u těch druhých. Nedají vám pokoj, dokud vás do laskavosti neproškolí k smrti. A když se jim to nepodaří, začnou vás (křečovitě klidnému vzezření navzdory) neuvěřitelně rychle a prudce nesnášet. Pokud jste od těchto lidí chváleni, jsou to komplimenty, ze kterých je vám před spaním spíš úzko. Protože nemají sil na to, vymezovat se proti všelijakým nespravedlnostem a nehoráznostem a snažit se aktivně o změny k lepšímu, potřebují přesvědčit (přes ostatní) sebe, že vše se děje přesně tak, jak má a jediné, co musí oni udělat je, přijímat vše s láskou a vděčností vesmíru.

Skutečně spokojené lidi, mající opravdu veselou mysl, se mi naopak nikdy znepokojit nepodařilo – čím to asi bude, říkala jsem si. Že by třeba tím, že zrcadlením nelze vylekat člověka, který je sám se sebou v souladu a proto nabourávání životních jistot z vnějšku nehrozí - čili ofenzivní a hlasité obhajoby netřeba? Že ke svému štěstí skutečně šťastní nepotřebují „edukovat štěstím“ všechny své sousedy, ani zavírat oči před realitou?

Proto mám pro ty, zasažené morem pozitivismu za každou cenu, kterým "leží na srdci" životní spokojenost především druhých lidí, tedy i má, následující vzkaz:  Díky, díky, ale netřeba vašich křečovitě pevných objetí. Nevolám o pomoc ozářením ostentativní laskavostí, ani nepotřebuji poradit, jak obejmout naráz všechny své nepřátele. Jsem spokojená. Se svým životem. S tím, jak s ním den za dnem nakládám. Často se mám smutnokrásně.  Ti, kdo mě znají, ale vědí, že jsem vlastně spíš optimista a většinu času se úplně normálně poradovávám z každodenních maličkostí. Snažím se neprudit ostatní, užívat života a pomáhat, když to jde. Své nepřátele si ani neberu do snů jako noční můry, ani je ale nehodlám aktivně milovat.

Lidský život vnímám jako bolestně úžasnou cestu za poznáním, která nikde nekončí. Snažím se přijímat všechny emoce, nejenom ty „povolené“, jako jsou radost, štěstí, láska, euforie, naděje, soucit, pochopení,  nebo třeba sounáležitost.  K mýmu životu stejnou měrou patří hněv, zloba, strach, odpor, smutek, zoufalství, lítost, odpor, nenávist, stud, opovržení, nebo rozpaky. Odmítám je zavírat do sklepa a před všemi návštěvami v obýváku předstírat, že neexistují.  Vím o nich, pracuju s nimi. Chci vidět svět, sebe a druhé takové, jací skutečně jsou a přesto, nebo spíš právě proto, je mít ráda. Nechci zavírat oči před bolestmi lidské existence. Naučila jsem se s dualitou reality žít. Někdy je to sakra těžký, ale stojí to za to. Autenticita, byť je fajn, když je v projevech kultivovaná, je pro zachování duševního zdraví prvořadá. Snažím se komunikovat otevřeně a s respektem a jsem přesvědčená, že se to nerozporuje. Přijde mi zkrátka jen fér pojmenovávat věci pravými jmény.

A tak je mi líto, ale nemohu nabídnout nic jiného, než všechny, kdož tuhle realitu - a s ní i mne a mně podobné - neunáší, aby si poradili zkrátka bez nás. Bývám obviňována z nesnášenlivosti, arogance, nebo dokonce odsuzování. Já ale nic takového k lidem, pokud je kritizuji za konkrétní počiny, zaměřená čistě na podstatu polemiky a ne osobu samotnou, necítím. Jsem stejně kritická i k sobě. Na sebeúctu by kritika, dle mého, neměla mít zvláštní vliv.  To, jak s ní nakládáme již ale ano. Proto se obávám, že to, jak si někteří všechno, co řeknu, berou osobně a reprodukují svými bolavými sound systémy, znamená jediné: totiž ono staré dobré Podle sebe soudím tebe.

Na závěr mám pro násilně šťastné radu: Ano, nepolevujte. Hledejte na všem hlavně to pozitivní. Nebuďte negativní. Buďte dál přelaskaví. Stále se usmívejte. Neříkejte nikomu žádné nepříjemné věci (především ne do očí)….

… Ale až vám tak nějak uvnitř vás nebude a hořkost a vnitřní odpor k druhým lidem ve vás budou s každým dalším velkoúsměvem pouze a jen sílit, mějte na paměti, že je to proto, že jste popřeli sebe sama.  A není to proto, že jsem tu já s „negativistickým přístupem“. Zapřením celé dlouhé škály lidských emocí se člověk stává popiračem života, který není černobílý a patří k němu všechny jeho bolesti i krásy tak nějak v komplet sadě, řekla bych.