Babička umřela.

Svíčka ještě nedohořela a já už vám to chtěla říct. Protože jsou věci, o kterých se mluví zbytečně málo.

Odvezla jsem z nemocnice do domácí péče umřít babičku. Půl roku nám ležela uprostřed obývací kuchyně našeho pididomku. Krmili jsme jí, pili s ní, čůrali, prděli, kadili, zvraceli, povídali si zmatené historky o neexistujících, nebo dávno mrtvých lidech i věcech, křičeli i nadávali, když bylo třeba. Přes skřípějící zuby jí pouštěli Šlágr a občas na vyžádání dali napít koňáčku. Vyvezli jí ven. Byla v centru dění, tak, jak to měla vždycky ráda.

Nebyla to ani kouzelná, ani moudrá babička. Byla to babička prudička. Když jsem byla malá a chtěla ráno o prázdninách spát, musela jsem vstát v osm ráno na kakao se škraloupem. Když jsem si chtěla číst, musela jsem si jít hrát s Petruškou ze sousedství, kterou jsem vůbec neměla ráda. Když jsem se těšila na jahody, které jsem musela pomáhat plít, musela jsem se jich vzdát ve prospěch šťávy, která byla hnusná i čerstvá, natož pět let uleželá, kdy mi ji babička konečně blahosklonně předala. Byla v souhrnu dost žlučovitá, zlomyslná, lakomá, neupřímná a vůbec těžko snesitelná. Když umřel děda, její muž a fajn člověk, babička na nemocniční chodbě bědovala, že to od něj nebylo vůči ní ani trochu hezké. Když vážně onemocněl táta, její syn, štkala, že má nervy, že jí třeba umře a kdo jí pak dojde na nákup. Už od pětatřiceti vyhrožovala, že tu taky nemusí být, když se nebudeme chovat podle jejích (případně modifikovaně božích) pravidel. Dožila se 93 let.

Po poslední z dlouhé řady mozkových příhod a rozsáhlém infarktu zůstala absolutně bezbranná a bezvýhradně odkázaná na péči druhých. Myslím, že není dobře, aby kdokoli, novorozeně stejně jako starorozeně, zůstal sám a opuštěn. Taky myslím, že není dobře zavírat před smrtí okenice, nebo jí dokonce odvážet do hlubokého lesa. Bez ohledu na cokoli. Pečovala jsem o ní. A pečovala jsem ráda. Jen tak. Protože to prostě dávalo smysl.

A když jsem se pak jedno zimní ráno vzbudila, věděla jsem, že je to tu. A ona počkala, až vstanu. Neměla bolesti, umírala klidně. Byli jsme u ní. Pak zapálili svíčku, omyli jí a oblékli. Možná je umírání o dobrotivé vůli někoho neviditelně moudřejšího, jak věřila ona. Možná je jen o přeskupení celkové, stále stejně objemné, jedné energie a rození a umíraní je jen myšlenkový koncept, kterému jsme uvěřili. Nevím. Já ale ve vztahu k babičce poprvé cítila vděk. Jsem vděčná, že jsem mohla u toho jejího umírání být. Protože umírání patří k životu a je to velmi silný zážitek. A slzy netřeba tlačit zpátky.